Category : Plzeňský kraj

Před nedávnou dobou jsme Vás informovali ohledně situace Leničky a její kamarádky a jejich salonu Unreal salon Lenička byla v našem projektu Restart 2 roky. S kamarádkou se rozhodli založit kadeřnický salon a dělat tak to, co je baví. Slečnám se velice dařilo do doby než byl jejich salon vykraden. Slečny se tedy dostaly do složité situace, kdy jsme se jako NFVK rozhodli jim pomoci a finančně jim pomoci s nákupem materiálu do kadeřnického salonu. A to vše díky podpoře společnosti Accolade Group, která je naším partnerem. Děvčata tedy v současné době už mohou opět fungovat normálně a opět se naplno věnovat vlasům svých zákazníků. Přejeme jim, ať se jim daří na jejich životní cestě.
Dobrý den,
Rády bychom písemnou formou ze srdce poděkovaly nadačnímu fondu Veroniky Kašákové. Tento nadační fond nám v nelehké době poskytl obrovskou a nedocenitelnou pomoc. V našem milovaném Unreal Salonu jsme prošly velice náročným obdobím, které bychom bez této pomoci nezvládly. A nemohly tak uskutečnit naše sny. Slibujeme, že tuto šanci chytneme za správný konec. Z každé životní situace se snažíme brát pozitivní zkušenosti a učit se tak novým dovednostem. Z celého srdce si vážíme vaší pomoci a rády bychom vám za ni poděkovaly. S pozdravem Unreal Salon
Lenka a Janča
Tým NFVK

Krásný den Vám přeji,
měla jsem dlouho dobu v plánu napsat můj příběh, ale měla jsem spoustu práce. Doufám a pevně v to věřím, že mi odpustíte, pokud to napíšu v anonymitě. Mé rodiče stále žijí a nechci jim ublížit. Možná po přečtení těchto slov, pochopíte proč. Ještě před tím, než začnu něco vyprávět, mějte na paměti, že jsem už dospělá, žiju svůj život a že jsem se přes většinu z toho už přenesla, musela jsem.
Kde bych měla začít, se sama sebe ptám… Narodila jsem se v Karlových Varech jednoho zimního večera. Hodněkrát jsme se stěhovali, obě ruce by mi nestačily k tomu spočítat kolikrát to bylo. Vždy to bylo kvůli tomu, že nás vyhodili, protože rodiče neplatili nájem. Mám dva brášky. Jeden je mladší o 7 let a ten druhý je starší o rok, než já. Mamka za celý můj život nepracovala a táta je zedník, peněz málo a když byly, tak za to zaplatili alkohol, cigarety… Taťka měl v oblibě i automaty a vůbec mu nevadilo do toho vložit peníze na naše živobytí.
Celý můj život se točil kolem nedostatku peněz a já malá hladová holčička to chtěla celé změnit. Už odmala jsem rodičům vzdorovala, protože jsem věděla, že to není správné. Nelíbilo se mi, jak se mi děti smály za to, co mám na sobě a že smrdím. Pamatuji si, že jsme se mamky museli ptát, jestli se můžeme najíst. ,,To už máš zase hlad?” Chleba s margarínem byla každodenní večeře,snídaně… Abychom se mohli najíst, tak jsme museli do zapomněnky s lístečkem, kde stálo: 5 piv a mamky podpis. Nechtěli jsme vůbec hýbat ručičkama, aby se nikdo nedozvěděl, že jsme koupili alkohol ve skle.
Tátu jsme viděli hodně málo. Byl buď v práci nebo v hospodě. Jednoho dne, mohlo mi být tak 6 let, mamka taťku vyhodila. Bydlel v autě a já jako malá holčička, která stále doufala, že se rodiče změní a budeme mít konečně krásný život, jsem jela od nás na kole až na to místo, kde to auto stálo. Pamatuji si, jak jsem celou tu cestu hrozně brečela. Pozvala jsem tátu k nám zpátky. Mamka mi to celý život vyčítala a když přestala, tak jsem si to vyčítala já. Nikdy už se neodhodlala k tomu ho vyhodit… Čas plynul, občas přišla exekuce, vylepila na moje věci v pokojíčku žluté samolepky a já už věděla, že to v životě neuvidím.
Připadala jsem si jako jediný človíček naší rodiny, který chce, aby naše rodina fungovala normálně, aby přestali pít alkohol, abychom jezdili jsme na výlety, tak jako ostatní rodiny, abychom se měli rádi, cítili se doma bezpečně. Nic z toho nepřicházelo a proto jsem chodila pořád ven, abych na to nemusela koukat. Z rodičů jsem se dostatečně poučila a chtěla jsem hezké známky, musela jsem se to všechno naučit sama. V 15 jsem šla na gymnázium a v mých 16 se mi život otočil vzhůru nohama. Jako bych už neměla sílu pokračovat dál… Dobrovolně jsem utekla od rodiny. Bylo to hrozně těžké to vzdát, ale já už opravdu nemohla takhle dál, snažila jsem se 16 let a marně.
Skončila jsem v dětském domově a za pár měsíců v pěstounské rodině. Byla jsem psychicky opravdu vyčerpaná. Dostala jsem možnost spolupracovat s Markét Janů, která pracuje u nadačního fondu Veroniky Kašákové. Bože, v tom fondu jsou takoví andělíčkové🙏🏼 Moc Vám děkuji za všechno!❤️ Zachránili jste mi život. Markét mi dodávala sílu na to jít dál a nevzdávat se. Ve svých 19 letech po maturitě jsem se postavila na vlastní nohy a odstěhovala se do bytečku, kde bydlím s přítelem. Dodávali jste mi takovou sílu, že je ze mě policistka, taková jak jsem si od dětství přála být. Konečně tady se mnou byl někdo, kdo mi věřil, kdo mě vyslechnul a tímto bych zase já chtěla dodat sílu vám pokračovat v tom, co pro nás – děti, děláte. Vážíme si vaši pomoci.
Ps. Vaše partačka

Drazí přátelé,
Pokud jste již v tomto měsíci darovali pár minut Vašeho vzácného času někomu jinému. Myslete na mne prosím v tom dalším, protože by mi bylo potěšením podělit se s Vámi o můj životní příběh.
Jmenuji se Lukáš a poprvé jsem světlo tohoto světa spatřil 29. Září 2002 v Teplické nemocnici rodičům Rudolfa a Soni . Můj o rok starší bratr Marek ze mě měl v té době velkou radost. Rodiče mi vybrali jméno latinského původu, o kterém si osobně myslím, že se ke mně hodí. Po uplynutí pouhých čtyř let přišlo stěhování do Oseka, kde jsem byl spokojený. Právě v tomto městě jsem v sobě probudil vášnivého sportovce zaměřeného na běh a fotbal, který s chutí hraji dodnes! Dělal jsem veliké pokroky a všichni příbuzní se divili, jakou mají doma pýchu. Zhruba v deseti letech jsem přišel o otce. Dožil se krásných cca jednapadesáti letech. Máma se z toho nemohla jen tak vzpamatovat. Snažili jsme se na to nemyslet, ale to místo, nás uhánělo k šílenství. Rozhodli jsme se tedy odstěhovat do Bochova. Pociťoval
jsem z Máminy strany úzkost a samotu, proto jsem ji neměl za zlé, když
si tou dobou takovou ztrátu nahrazovala přítelem.
Ze začátku jejich vztah vypadal nadějně, ale nakonec to tak skvěle
nedopadlo. Při každé jejich hádce jsme se s bráškou radši rozhodli projít se
na čerstvém vzduchu. Občas se stávalo i to, že jsme venku strávili celou noc, dokud
se situace neuklidnila. Docházelo i k tomu, že byla máma bitá. Snažili jsme se jí zastat
a pomoci nebo do toho zasáhnout, ale nemělo to žádný význam, byl větší a silnější,
jak mi všichni tři dohromady. Báli jsme se každý cokoliv říct, aby se to akorát ještě nezhoršilo. Na pohled jsme vypadali jako normální spokojená rodinka, ale ve skutečnosti tomu tak nebylo! V mých šestnácti letech, se mámy přítel dostal do vězení. Pro nás to bylo jako probuzení z noční můry, ale obrovskou překážkou v další etapě našeho života. Máma na nás dva zbyla sama a navíc dlouhodobě nepracovala. To mělo za následek nedostatek finančních prostředků k zajištění potravin pro naší tříčlennou rodinku. Skoro týden co týden jsme neviděli nic jiného nežli suché pečivo a to se odrazilo v mém soukromém životě.
Jak čas plynul dál, nemohl jsem si najít kamarády natož přítelkyni. Druzí posuzovali ostatní jen podle úspěchů, vzhledu nebo peněz a ty jsme v té době postrádali. Ve škole jsem nepatřil mezi ty oblíbené a co hůř, byl jsem spíše
terčem posměchu, urážek a pomluv. Jen proto, že jsme si nemohly dovolit dovolené, jídlo nebo dokonce drahé, luxusní oblečení oproti většině žáků ze třídy a vlastně celé školy. Všichni se mi radši vyhýbali jen kvůli historkám z doslechu. Když už
se někdo perspektivní našel, nevydržel semnou dlouho.
Tou dobou se mi naskytla příležitost a využil jsem ji. Poznal jsem děvče,
se kterou jsem se dal dohromady. O svém volnu jsem ji chtěl překvapit a jel jsem ji navštívit po domluvě do Ostrova. Jenže najednou nebyla doma, nebrala mobil a už se mi ani neozvala. Neměl jsem u sebe žádné peníze na cestu zpět domů a tak jsem tak trčel na lavičce. Z hodiny se staly nakonec tři a i tak nepřišla. V noci jsem promrznul na kost. Spal jsem maximálně dvacet minut a to v pořádném chladu a lehkém oblečení. Kolem čtvrté hodiny ranní jsem nemohl dospat a tak mě napadlo se jít projít. Došel jsem až ke kašně, ze které jsem byl nucený vzhledem k beznadějné situaci vylovit drobné. Celý prochladlý, mokrý jsem se vydal zpáteční cestou k autobusu. Na ten den nikdy nezapomenu. Změnilo mě to k lepšímu. Začal jsem si vážit maličkostí, peněz a tepla domova.
Následoval rozchod i potom co se všechno odehrálo, jsem z toho byl špatný a dokonce až do takové míry, že přišlo na řadu i sebepoškozování. Teď už mi z toho zbyly jen pochmurné vzpomínky a jizvy. Když se na ně dívám, připomínají mi ty strašné okamžiky toho, jak mi bylo tenkrát. Třeba párkrát nás chudoba zavedla s mamou až na ulici, kde jsme žebrali o peníze na nějaké to jídlo. Šlo na ni poznat,
jak je vyčerpaná, ve stresu, depresích a jak se ji vše vymyká z rukou. Tak šáhla po alkoholu. Někdy pila víc než dost. Naopak můj bráška na tom byl přeci jen o trochu líp. Dokázal si vždy pomoc sám. Byl a bude mým vzorem napořád. Mám ho rád!
Po půl roce to vypadalo, že se nám konečně začalo zase dařit. Mamka omezila pití, ale to už jejího přítele pustili z vězení a šel zase pod naši střechu. Mamka doufala, že se změnil tak to i nějakou tu chvíli vypadalo, ale pak se opakovalo to samé! A jediné co mi z toho zbylo jako únikový plán, bylo to špatné sebepoškozování a hraní fotbalu. Makal jsem na sobě, často trénoval a jako úspěch mi bylo dáno hrát za Slávii Karlovy vary. Byl jsem na sebe hrdý. V té době jsme hráli ligu, a proto byl každý můj zápas zážitkem. Začínal jsem jako obránce, pak záložník a momentálně jsem se dostal na pozici útočníka. Skvělý pocit. Pak jsem ale potřeboval nějaké pomůcky spojené s fotbalem, ale mamka by na to neměla a tak jsem začal chodit za školu a vydělával si na to bokem. Nechtěl jsem na takové pozici jen tak skončit. Fotbal je můj život! Zhruba po třech měsících se to provalilo a dostal jsem ve škole trojku z chování a byla mi přidělena kurátorka. Náhle na to jsme se měli stěhovat do Jáchymova s dojmem, že to tam bude o něco lepší, ale také omyl. Máma se vrátila k pití nadměrného množství alkoholu a já si od prvního roku na střední škole také vyzkoušel, jak vlastně ten alkohol chutná a jak na mé tělo působí. K tomu se začala nabalovat zvědavost okusit něco nového jako cigarety a trávu. Postupem času jsem kouřil pravidelně a jezdil
čím dál častěji do Chomutova, Karlových Varů, Ústí nad Labem, Mostu a
znovu po uplynutí osmi let do milovaného Oseka.
Přelom mého života se stal na silvestra 2019 na rok 2020. Ten den
jsem měl zůstat doma, jenže jsem tak neučinil a jel jsem za kamarádkou
do Děčína. Kde jsem následovně i přespal. Po návratu domů jsem dostal
seřváno, byl jsem bit. Mámy přítel mi sebral mobil, na který jsem si pracně
vydělal a rozsekl ho na zahradě sekerou. A nakonec mě znovu zmlátil. Měl jsem slzy na krajíčku. Chtěl jsem se připravit o život. Vzal jsem všechny prášky, které jsem doma našel a polykal jeden za druhým, ale i tak jsem ten šíleně hloupý nápad přežil. Má opravdu silná vůle mi v tom zabránila. Přes noc jsem nezamhouřil ani oči a přemýšlel jsem, jak dál. Druhý den jsem nemohl nikam, měl jsem zákaz! Nemohl jsem nadále toto ustavičně trpět s tím pocitem, že jinde by mi bylo určitě mnohem lépe. Tak jsem si podal žádost do Sluníčka v Karlových Varech. Přijmuli mě, ale i tak
jsem se obával toho, co mě čeká. Mámu jsem měl i přesto všechno rád
a odejít nebylo zrovna jednoduché, ale stálo to za to.
Dne 9. Ledna 2020 jsem nastoupil do Sluníčka. Už od začátku
jsem tušil, že mě to změní. I když jsem se nechtěl vázat. Zaujala mě
tam jedna dívka. Miroslava ukázala mi jiný úhel pohledu na svět
ten z té lepší stránky. Znovu ve mně probudila cit a konečně jsem začal zase žít!
Jezdil jsem na tréningy ve fotbale, řádně chodil do školy, maloval na plátna, jako právě Mirča. Chtěl jsem být mnohem lepší člověk, než jsem byl a snažil se jí vyrovnat. Sportovali jsme. Já vždy běhal a Mirča bruslila, hráli jsme spolu hry, jak stolní tak i na počítači. Dělali jsme věci dohromady a doplňovali se navzájem. A pak jsem si po nějaké době uvědomil vážnou pravdu.. zamiloval jsem se do ni a to ještě tak, jak do nikoho předtím! Nikdy jsem se sní nenudil. Když už jsem si myslel, že je všechno špatné zamnou zemřela mi máma 11. Února 2020. Byl to šok a obrovská rána. Dosud se neví, jakou to mělo příčinu. Při vzpomínkách na ni mi stékají slzy po tváři. I přesto
co se dělo to byla i ta má máma. Tu máte v životě jen jednu a nenahradí vám žádná teta, kamarádi dokonce ani příbuzní ne. Potřeboval jsem být sám. Odháněl jsem všechny okolo sebe, ale i tak tu Mirča pro mě byla stále! Vzpamatoval jsem
se z toho a to jen především díky ní. Dala mi směr a vedla mě po té správné
cestě až to teď.
Následovala etapa upevnění a zkouška našeho vztahu. Přišel osudný
den, kdy se Mirča stěhovala do dětského domova v Chebu, ale další místo tu již nebylo. Museli jsme žít skoro pět měsíců v odloučení a navštěvovat jsem ji mohl velmi omezeně díky karanténě na sluníčku v Karlových Varech. Navštěvovali jsme se občas potají, ale i tak to bylo málo. Uchýlil jsem se zpět k alkoholu a kouření. Věděl jsem to, že pokud na to přijde hodně jí to ublíží, tak jsem to radši tajil po celou dobu našeho vztahu na dálku. Pořád jsem doufal, bojoval a snil o tom, že jí budu zase na blízku. Když uběhly 2 měsíce beznaděje naskytlo se v DD Cheb místo. Dělal jsem vše proto, abych se sem dostal a povedlo se. Termín mého stěhování a příjezdu po zjištění byl neúnosný, čas utíkal tak pomalu a myslel jsem si, že se toho dne, kdy se znovu spatříme snad nedožiji! A ten strach z toho, že bych o ni přišel po všem tom bojování mě donutil zapírat a dokonce lhát i když už to všechno Mirča dávno prokoukla zhruba po půl měsíci! Když jsme se dočkaly byly jsme radostí bez sebe. Po odhalení lži jsem se cítil beznadějně a tušil jsem, že jen kvůli hloupému kouření o ni přijdu. Dal sem ji čas omluvil se ji. Po nějaké době jsme se k tomu vrátili a probrali to a snažili se najít variantu, která by vyhovovala každému z nás. Vzala mě zpět na milost za což jsem neskutečně rád na oplátku jsem ji dal všechnu svoji pozornost a obdiv za to, že semnou má takovou práci, celkovou péči, starostlivost a trpělivost a nesmí také chybět věrnost s pravdomluvností! Teď náš vztah jen vzkvétá. O té překypující lásce se již už nadále radši zmiňovat nebudu. A Nejen že jsem rád za to, že jsem měl možnost ji poznat a být s ní teď už to bude rok!, ale to že mě neposuzovala podle vzhledu, chování a bohatství jako na rozdíl od jiných, si na ní ohromně cením! Jen mě mrzí, že jsem neměl takovou možnost někoho tak báječného poznat dříve. Neuvažoval bych nad tím kouřením, trávou a pitím, Ale teď už aspoň vím, jaké to vlastně je a to mě od toho odrazuje. Odnaučila mě těmto závislostem a za to jí jsme neskonale vděčný. Nestojí mě to už ani korunu natož mé cenné zdraví. A teď už si mohu být jistý ve dvou věcech. Ta první je, že láska zdolá všechno a ta naše nám vydrží po zbytek našich dnů. A ten druhý, i kdyby mi stál jakýkoli problém v cestě, už na něj nikdy nemusím být sám!
Snad už jsem si tím nejhorším prošel a nic podobného se mi dít nebude.
Jednou jsem v někde zaslechl: “Náš život je jako strom. Všechna smůla ze začátku opadá a jen štěstí na něm zbyde!” Počkejte si také na to Vaše štěstí. Já jsem se ho již dočkal a budu dělat vše proto, aby mi zůstalo nablízku! To štěstí se v mém podání nazývá Miroslava , člověk bez kterého si neumím představit nadále žít!
Snad jste si již vzali ponaučení z tragédií, které se mi stali. Neopakujte chyby druhých nepomlouvejte, nesmějte se a neposuzujte druhé díky pouhému vzhledu! Ani netušíte,
čím si museli projít jen proto, aby se jim poštěstilo. Nikdo není dokonalý, dokonce ani já ne. Žádný člověk není stejný jako ten druhý, ale i tak máme jedno společné! A to je cesta, po které jdeme neshazujme ostatní jen proto, abyste se měli lépe! Nenechávejme veliké břímě jen na jednom. Pomáhejme si i v těch nejtěžších chvílích! Ti, kteří mi pomáhali teď. Budou také někdy potřebovat pomoc a od toho jsem tu já, aby jim to jakoukoliv maličkostí oplatil.
Na závěr bych chtěl poděkovat nadaci Veroniky Kašákové, která tu pro mě vždy byla a pořád je. Tato organizace mi hodně pomohla a doufám, že mě budě dělat šťastnou pořád. Patří vám mé velké díky.
PŘÍBĚH SE ŠŤASTNÝM KONCEM
Lukáš

Náš projekt Restart v Nadační fond Veroniky Kašákové začínáme v době, když jsou mladí lidé z dětských domovů před odchodem z něj a alfou a omegou je pro nás jejich život po odchodu z DD, kdy dozorujeme jejich začlenění do spolčenosti.
Stává se nám občas, že po odchodu z DD mladí lidé z našich projektů vystoupí v domnění, že jsou na život za branami DD připraveni, je to celkem přirozené a protože naše projekty jsou dobrovolné, jejich rozhodnutí zcela akceptuje.
Stejně tak se nám stává, že se po nějakém čase naši přátelé znova ozvou s prosbou o pomoc. Tak vítáme zpátky v projektu naší kamarádku Máju, která byla v DD Most. Jsme rádi, že se na nás obrátila a že ji nyní můžeme zase na cestě životem doprovázet.
Mája se v během našeho rozloučení stala maminkou a my jí teď hlavně pomáháme s bydlením a zařízením věcí pro miminko.
Moc děkujeme firmám @tefalcz a @kolorky za vybavení do kuchyně a za potřebné plenky pro miminko.
Také děkujeme naší průvodkyni Andrejce, která je vždy připravená v akci pomáhat. těšíme se na Maji životní linku a držíme palečky ve všem 🙂

Ahoj já jsem Jitka👋🏻
A vyrůstala jsem v dětském domově, chci jen stručně poděkovat lidem, kteří mi pomohli.
Moje spolupráce s nadací paní Veroniky Kašákové mi poskytla mnoho možností třeba to že jsem se mohla vidět a bavit osobně s hrdinkou, která také vyrůstala v Dětském domově už dříve jsem četla knihu kterou paní Verča napsala a přála jsem si jí poznat nebo aspoň vidět. Bylo to moc fajn poznala jsem pár nových lidí které mi poskytli věci do domácnosti které jsem potřebovala a byla jsem v situaci kdy to prostě nešlo byla jsem překvapená že lidi reaguji netušila jsem že mi dají to co jsem si všechno přála děkuji vám za to a děkuji i mojí průvodkyni Danušce, díky ní se mé přání dostalo dál. Za výlety které jsem mohla navštívit za to že jsem mohla trochu víc poznat svět. Zvýšilo se mi sebevědomí víc jsem si začala věřit. Moc vám všem děkuji za spolupráci
Jitka

Dnes děkujeme Terezce, která se rozhodla veřejně podělit o svůj příběh. Dnes to bude trochu jiné psaní, protože se rozhodla napsat dopis svému mladšímu já a já si u něj pěkně poplakala. Terezka je úžasná mladá dáma. Jsme na ní moc pyšní.
Rádi bychom tímto poukázali na důležitost nejen našich projektů, ale celkově podpory těchto mladých lidí.
Děkujeme za pozornost.

Ahoj Terko,

tak kde začít. Mám toho tolik na srdci. Na začátku bych ti chtěla poděkovat, za to, jaká si byla, jak si za všechno bojovala a nevzdávala se. To mi totiž zůstalo.

Jinak jsem se celkem změnila, jsem černovláska, moc nemluvím, to tobě šlo tedy lépe, už nevěřím tolik lidem, ponaučila jsem se.

Na jednu stranu bych se za tebou ráda vrátila, v tu dobu mi bylo totiž jedno, co si o mě, kdo myslí, říkala jsem si co chci, bylo mi jedno s kým se bavím a co si vezmu na sebe, neměla starosti a jen si užívala života. I když na mě byli děti zlý a doma to taky nebylo furt veselý, ale díky tomu si myslím, že jsem dobrý člověk.

Teď už bohužel vím, že to není tak lehké. Že život je mnohem těžší. Už mi není všechno jedno, už se na sebe dívám jinak, už nemám tolik sebevědomí, už nejsem bezstarostná Terezka. Neříkám, že v tvé době bylo vše růžové, ale bylo to všechno lehčí zvládnout.

Ale díky tobě a tvé bojovnosti a cílevědomosti, se nevzdávám a makám. Snažím se dát do všeho všechno. Takže na jednu stranu bych se na chvilku za tebou vrátila, odpočinout si a nic neřešit, ale na tu druhou jsem ráda, tam kde jsem. Taky mám dny, kdy si říkám, že to nezvládnu, že je toho na mě moc, ale pak si vždy řeknu, kolik jsem toho už zvládla. Kolikrát sem byla na dně, ale já se stejně vyhrabala nahoru. Díky tobě!

Neboj sny mi zůstali stejný. Už se mi jich pár splnilo. Setkala jsem se třeba s tátou. Konečně viď. Taky jsme se kvůli tomu načekali. Je stejný jako kdysi, jen má o trochu víc vrásek a pár šedých vlasů. Jinak je stejný. Furt je nejlepší. 

Mámě jsem už odpustila. Snaží se být lepším člověkem a já se snažím pomáhat, jak jen to jde.

Taky mám řidičák, maturitu, šla jsem teď na Vysokou školu. Na UJEP Tělovýchova a sport, to jsi vždycky chtěla. Odešla jsem z děcáku a našla práci. Neboj, do děcáku furt jezdím, tak jak si vždycky chtěla, až odejdeš. Furt za ně hraji fotbal, florbal a zpívám. Zatím mi to nezakázali, haha.

Životní sen, zůstal samozřejmě furt stejný. Amerika čeká a jednou dobijeme svět.

Hraji za naše milované Teplice. Neskutečná parta. Moc mě to baví.

Našla jsem si kluka. Dobrý viď? Konečně jsme se dočkali někoho, kdo nás miluje i přes naše chyby. Taky to trvalo, ale zvládli jsme to. S Valčou se furt bavíme. Furt jsme nejlepší kamarádky, furt máme ten nejlepší vztah a máme si co říct. Našla jsem si tolik nových přátel. Tolik dobrých lidí. 

Přihlásila jsem se do jedné organizace, jmenuje se Restart, je to přes nadační fond Verči Kašákový. Mimochodem Verča, to je ten nejhodnější člověk, které ho jsem kdy v životě potkala. Každopádně Restart je o tom, že pomáhají dětem, co už odešli z dětského domova. Radí jim a pomáhají třeba s nábytkem a tak. A každý dítě má svoji koučku. Já mám Andrejku. Další zlatý člověk. Můžu ji říct opravdu všechno, je tu vždy pro mě, vždy mi nějak pomůže, vykouzlí úsměv, když mi není do smíchu. 

Terko si obklopená tolika dobrými lidmi. Hlavně ty nebo vlastně já se snažím být dobrým člověkem. Pomáhat těm co to nejvíc potřebují, rozdávat úsměv a chuť žít.

Samozřejmě, našli se i zlý lidi, ale ty už jsou ze života pryč, neboj. 

To vypadá, jak kdyby bylo všechno super co? 

Ale to všechno, co jsme dokázali, trvalo dlouho a bylo to těžké. No ještě toho máme hodně před sebou, takže šetřím síly a jsem připravená na další boj. 

Hlavně jsem VDĚČNÁ za všechno a za všechny. 

Doufám, že zůstanu furt tak silná a za pár let, budu psát další dopis mému mladšímu já, ehm, vlastně tobě a budu si opět říkat, jak jsem vděčná a že si užívám každý den na plný plyn. 

Tak já budu končit, měj se hezky a třeba zase někdy. 

MILUJI A DĚKUJI. 

Tímto dopisem zdravím celý nadační fond Veroniky Kašákové. A moji koučku PhDr. Danu Holou. Nevím, kde mám začít a co vše bych měl napsat, ale začnu tím, že řeknu velké a pokorné
Děkuji
Verču a její fond jsem oslovil z mnoha důvodu jen ten nejdůležitější je ten, že jsem neměl kde bydlet neměl jsem co jíst a prakticky jsem bydlel na ulici. K tomu všemu bylo první období Covid 19 a to bylo v březnu. Nemohl jsem dělat ani školu. Neustále jsem se někam stěhoval od kamaráda ke kamarádovy a bylo to takřka dost šílené.
Ale pak jsem zvedl telefon zavolal jsem Verunce a vše se rázem změnilo doslova udělali zázrak dostal jsem startovací byt v Mostě, kde mohu žít svůj život věnovat se škole svým zájmu koníčkům a všemu co je pro mě důležité. Též mohu řešit různé problémy které jsem si nesl s sebou ale díky tomu všemu už pomalu a jistě mizí, jelikož nic nejde hned. Ale když člověk chce a má se na koho obrátit tak to jde a jde to mnohém lépe,než kdyby na to byl člověk sám.
Tímto vším chci říct to že Veronika Kašákové Eva Juščákové a Dana holá se stali mými zachránci pomocníky a v jistém směru i rodina kterou jsem nikdy neměl ne takovou jakou bych si přál mít. Kromě pomoci toho že jsem dostal tak jsem dostal i pomoc ve formě té že si mám s kým povídat o svých vztazích s lidmi a taky jsem našel dost nových přátel. Nejednou mi nadaní fond pomohl v mnoha věcech ale dokonce mě i něco naučil to se prostě neztratí a je dost důležité mít do plného dospělého života.
Čili abych to řekl zkráceně a jednoduše nadační fond Veroniky Kašákové je skvělá a úžasná věc a nelituji ani jediné sekundy strávenými s nimi.
Michel
Za možnost poskytnout Michelovi startovací být děkujeme našemu milému podporovateli Martinovi Knoškovi, firmě Knoska TRANSLATIONS a celé jeho rodině.
Dále děkujeme všem, kteří podporujete projekt RESTART a umožňujete nám poskytnout kvalitního průvodce pro naše kamarády s nelehkými osudy
🙏🏻

Dobré ráno světě, postupně bychom vám rádi představili naše kamarády z dětských domovů, které máme zapojené v našich projektech.
Dáme vám tak nahlídnout pod pokličku velmi křehkých životních příběhů. Velmi si vážíme důvěry, kterou v nás naši přátelé z DD vkládají, proto vás žádáme o projev respektu.
Děkujeme dnes Adamovi, který se rozhodl veřejně se podělit o svůj příběh. Rádi bychom tak poukázali na důležitost nejen našich projektů, ale celkově podpory těchto lidí.
Děkujeme za pozornost.
Ahoj já jsem Adam.
Narodil jsem se v Anglii.
Od svých 2 let jsem byl až do 18 v Dětském domově v Dlažkovicích.
Byl jsem tam i se svými čtyřmi sourozenci – bratrem Davidem a sestrami Miroslavou,Helenou a Janou. Když dospěli všichni postupně odjeli do Anglie a nechali mě tam. Vlastně až na ségru Janu o mě neměli zájem.
Když mi bylo 12 umřela mi máma a ve 14 táta.
V dětském domově na mě nebyli zlý, hlavně teta Koutná ale i tak domov je domov,nebylo lehké být tam o Vánoce kór když pak jsem tam byl bez sourozenců.
Ale jsem na druhou stranu i rád protože kdyby jsem tam neskončil tak dnes nejsem tam kde jsem.
Prostě všechno zlý je k něčemu dobrý.
Po ukončení 9 třídy jsem se šel vyučit na učiliště na obor mechanik, kde mi to moc nešlo v angličtině a tak jsem přestoupil na kuchaře kde jsem potkal mojí nyní už snoubenku, která mi hodně pomáhala a pomáhá.
Díky ní a její rodině jsem mohl aspoň měsíc před narozeninami přespávat u nich,za což jsem rád.
Z dětského domova jsem v 18 odešel a jsem teď u nich a je to lepší.
Její rodiče mě berou jako vlastního a nedělají rozdíli a snaží se mi pomáhat když potřebuju něco s papírami a tak.
Díky dětskému domovu jsme se dostal do projektu Restart Veroniky Kašákové kde jsem už 2,5 roku a za mnou jezdí domů paní Kodetová která se mi snaží pomoc když něco potřebuju a tak což je celkem fajn a dobrá věc pro děti z dětských domovů, kteří potřebují pomoc a tak.
Děkuji vám
Adam

Dobré ráno světě, postupně bychom vám rádi představili naše kamarády z dětských domovů, které máme zapojené v našich projektech.
Dáme mám tak nahlídnout pod pokličku velmi křehkých životních příběhů. Velmi si vážíme důvěry, kterou v nás naši přátelé z DD vkládají, proto vás žádáme o projev respektu.
Děkujeme dnes Natálce, která se rozhodla veřejně podělit o svůj příběh. Rádi bychom tak poukázali na důležitost nejen našich projektů, ale celkově podpory těchto lidí.
Děkujeme za pozornost.

Milá Verčo, průvodci, děti z ostatních dětských domovů ráda bych se vám představila a podělila o můj příběh. Jmenuji se Natálie a je mi 18 let. V dětským domově jsem od 7 let. Jako malá jsem byla v kojeneckém ústavu, který byl spojený s dětským domovem v Karlových Varech kde byla má sestra a bratr. Poté si nás vzala pěstounská rodina. Rozvedená matka se třemi dětmi. Jejich otec je měl na víkend. Mou sestru si rodina oblíbila velmi rychle. Já a můj bratr jsme to měli trochu složitější. Naší hyperaktivitu řešila týráním. Pěstounská matka se po 4 letech rozhodla nás umístit do dětského domova. Oslovila tedy sociální pracovnici, která nás umístila do Dětského domova v Chebu. Bylo nám řečeno pouze to, že už to s námi nezvládala. Nějakou dobu mi trvalo si najít přátelé a nebo si udělat oblibu u lidí. Když se mi něco líbilo, tak jsem šla a prostě si to vzala. Přesně to co mi dělala pěstounská matka, tak jsem já dělala druhým. Nevěděla jsem jak si o věci říct a když už byl ke mně někdo milý a něco mi dal, tak jsem mu nepoděkovala. Dělala jsem všechno pro to aby si mě ostatní všimli, protože jsem nikdy neměla žádnou pozornost. Nikdo mě nenaučil dobrému chování. Vychovatelkám v dětském domově trvalo velmi dlouho mě naučit jak se chovat k druhým, že si mě ostatní všimnou i bez toho aniž bych je mlátila či řvala, že si o věci mohu poprosit a ne všechno ukrást. Ale to nejdůležitější co mě naučili bylo, že nic nikdy nedostanu zadarmo. Naučili mě si na věci vydělat. Po nějaké době jsem si začala všímat toho, že jsem lepším člověkem. Našla jsem si plno hodných přátel, ve škole mi to začalo jít a lidi mě brali mezi sebe. Čím více jsem s bratrem rostla, tím více jsme mysleli na naše zlé dětství. Je to něco jako jeden nedořešený problém, který nás furt trápí. Řekli jsme si že už se nebudeme k tomu tématu vracet a budeme se soustředit na naší budoucnost. Kdyby jsme měli furt oplakávát minulost a furt se nad tím trápit, nikdy by jsme neudělali krok vpřed. Má biologická matka se mi ozvala že by se chtěla vidět, párkrát jsem se s ní viděla abych ji malinko poznala. Trápilo mě, že jsem s ní nikdy nemohla být. Myslela jsem si že mi nějak vysvětlí proč, ale jen lhala aby nebyla za tu nejhorší. Pokud mi někdo lže, nemá cenu se s ním vůbec o něčem bavit a kord má matka. Mého vietnamského otce jsem nikdy nepoznala. Když už se mi blížila plnoletost začaly mi vychovatelky dávat rady do života, které mě spíše děsily nežli nakoply. Pak jsem se díky teď už mé průvodkyni Lucii dozvěděla o Verči Kašákové projektu Restart. Lucie nám nabídla vstoupit do projektu, který by nám měl pomoc připravit se na život po odchodu z dětského domova. Lucie nám vyprávěla o Verči příběhu, ale i bez toho mi došlo, že si Verča musela projít podobným příběhem jako my všichni. Verčo, do dnes myslím na naše setkání. Kde si mi vyprávěla svůj příběh. Pomáháš nám druhým, protože víš jak moc je to těžké. Nikdo nám nemůže porozumět víc než člověk který ví jaké to je. Děkuji ti za všechny, kterým poskytuješ takovou možnost. Jsi neuvěřitelně skvělá osoba, která má nás všech velký obdiv. Ukazuješ všem, že i děti z dětských domovů mají možnost se dostat někam výš. Je už jen na každým jakou trpělivost a snahu bude mít. Musím říct že díky tobě jsem na sobě začala pracovat a nebudu se bát udělat i ten krok z dětského domova. Kvůli tobě a té nejlepší průvodkyni Lucii, která do našich rozhovorů přidala i kousek svého příběhu, abych se nebála jí důvěřovat. Dnes jí nenazývám průvodkyní Lucií, ale kamarádkou který mohu říct vše. Nepomáháš mi Lucinko jen s odchodem a přípravou z dětského domova. Pomáháš mi a podporuješ mě naprosto ve všem. Máš i svou rodinu kde máš své problémy, ale i tak mi vždy pomůžeš když jsem v nouzi nebo si nevím rady, at už je to nesmysl. Pokaždé si mi pomohla hodně. Za všechno co pro mě děláš ti moc děkuji. Když jsem v červnu dostala výučný list měla jsem obrovskou radost a jako první s kým jsem se o to podělila si byla ty. Chtěla jsem pracovat jako kadeřnice celý život a dostala jsem nabídky se kterými jsem se také podělila právě s tebou. Měla jsem po ukončení školy odejít z dětského domova, ty si Lucinko poznala že to není moc hezký odchod vzhledem k tomu za jakých podmínek jsem měla jít bydlet, to já jsem vše viděla růžově, ale poté co si mi to řekla ty, jsem vše vzala zpět a šla dál studovat a při studiu si chodit vydělávat do kadeřnictví, kde platím půlku nájmu, ale hodně si vydělám stranou abych měla lepší odchod z dětského domova. Chci tím říct, že nebýt tvé skvělé osobnosti, nedělila bych se s tebou o tu radost. Když mám z něčeho radost, ty jí máš vždy se mnou. Když mám problém, bereš to vážně jako kdyby byl tvůj. Musím říct že ze začátku jsem se bála, protože je pro mě těžké někomu jen tak důvěřovat. Ale tak rychle jak jsem se u tebe rozmluvila a začala ti ve všem plně důvěřovat, tak to se mi ještě u někoho jiného nestalo. Rozumíš všemu co ti řeknu a to včetně mého smyslu pro humor. Jsi skvělá Lucinko. Jako kadeřnice bych se chtěla živit celý život. Tohle povolání mě baví fakt hodně. Jako můj vedlejší koníček je fotografování, ale bez dobrého foťáku nejsou dobré fotky. Ten dobrý foťák mi umožnil chlapec, kterého já vůbec neznám. Ráda bych ti moc poděkovala. Mohl si za ten foťák dostat plno peněz, ale ty si ho dal dívce který udělal opravdu moc velkou radost a splnil sen. Mockrát ti děkuji a doufám, že ti jednou budu moc poděkovat i osobně. Děkuji i Verče a ostatním který věděli o mým přání a dělali vše pro to, aby mi ho mohli splnit. Verčo ne jen za foťák, ale za všechny tvé ohromné dary, které vždy moc potěší. Celý projekt je něco úžasného. Nebýt projektu tak většina z nás si neví po odchodu z dětského domova rady. Kdyby jste tak věděli jak moc nám všem, který v projektu jsme pomáháte. Natáliev