Příběhy parťáků – Lukáš

Jmenuji se Lukáš a poprvé jsem světlo tohoto světa spatřil 29. Září 2002 v Teplické nemocnici rodičům Rudolfa a Soni . Můj o rok starší bratr Marek ze mě měl v té době velkou radost. Rodiče mi vybrali jméno latinského původu, o kterém si osobně myslím, že se ke mně hodí. Po uplynutí pouhých čtyř let přišlo stěhování do Oseka, kde jsem byl spokojený. Právě v tomto městě jsem v sobě probudil vášnivého sportovce zaměřeného na běh a fotbal, který s chutí hraji dodnes! Dělal jsem veliké pokroky a všichni příbuzní se divili, jakou mají doma pýchu. Zhruba v deseti letech jsem přišel o otce. Dožil se krásných cca jednapadesáti letech. Máma se z toho nemohla jen tak vzpamatovat. Snažili jsme se na to nemyslet, ale to místo, nás uhánělo k šílenství. Rozhodli jsme se tedy odstěhovat do Bochova. Pociťoval

jsem z Máminy strany úzkost a samotu, proto jsem ji neměl za zlé, když

si tou dobou takovou ztrátu nahrazovala přítelem.

Ze začátku jejich vztah vypadal nadějně, ale nakonec to tak skvěle

nedopadlo. Při každé jejich hádce jsme se s bráškou radši rozhodli projít se

na čerstvém vzduchu. Občas se stávalo i to, že jsme venku strávili celou noc, dokud

se situace neuklidnila. Docházelo i k tomu, že byla máma bitá. Snažili jsme se jí zastat

a pomoci nebo do toho zasáhnout, ale nemělo to žádný význam, byl větší a silnější,

jak mi všichni tři dohromady. Báli jsme se každý cokoliv říct, aby se to akorát ještě nezhoršilo. Na pohled jsme vypadali jako normální spokojená rodinka, ale ve skutečnosti tomu tak nebylo! V mých šestnácti letech, se mámy přítel dostal do vězení. Pro nás to bylo jako probuzení z noční můry, ale obrovskou překážkou v další etapě našeho života. Máma na nás dva zbyla sama a navíc dlouhodobě nepracovala. To mělo za následek nedostatek finančních prostředků k zajištění potravin pro naší tříčlennou rodinku. Skoro týden co týden jsme neviděli nic jiného nežli suché pečivo a to se odrazilo v mém soukromém životě.

Jak čas plynul dál, nemohl jsem si najít kamarády natož přítelkyni. Druzí posuzovali ostatní jen podle úspěchů, vzhledu nebo peněz a ty jsme v té době postrádali. Ve škole jsem nepatřil mezi ty oblíbené a co hůř, byl jsem spíše

terčem posměchu, urážek a pomluv. Jen proto, že jsme si nemohly dovolit dovolené, jídlo nebo dokonce drahé, luxusní oblečení oproti většině žáků ze třídy a vlastně celé školy. Všichni se mi radši vyhýbali jen kvůli historkám z doslechu. Když už

se někdo perspektivní našel, nevydržel semnou dlouho.

Tou dobou se mi naskytla příležitost a využil jsem ji. Poznal jsem děvče,

se kterou jsem se dal dohromady. O svém volnu jsem ji chtěl překvapit a jel jsem ji navštívit po domluvě do Ostrova. Jenže najednou nebyla doma, nebrala mobil a už se mi ani neozvala. Neměl jsem u sebe žádné peníze na cestu zpět domů a tak jsem tak trčel na lavičce. Z hodiny se staly nakonec tři a i tak nepřišla. V noci jsem promrznul na kost. Spal jsem maximálně dvacet minut a to v pořádném chladu a lehkém oblečení. Kolem čtvrté hodiny ranní jsem nemohl dospat a tak mě napadlo se jít projít. Došel jsem až ke kašně, ze které jsem byl nucený vzhledem k beznadějné situaci vylovit drobné. Celý prochladlý, mokrý jsem se vydal zpáteční cestou k autobusu. Na ten den nikdy nezapomenu. Změnilo mě to k lepšímu. Začal jsem si vážit maličkostí, peněz a tepla domova.

Následoval rozchod i potom co se všechno odehrálo, jsem z toho byl špatný a dokonce až do takové míry, že přišlo na řadu i sebepoškozování. Teď už mi z toho zbyly jen pochmurné vzpomínky a jizvy. Když se na ně dívám, připomínají mi ty strašné okamžiky toho, jak mi bylo tenkrát. Třeba párkrát nás chudoba zavedla s mamou až na ulici, kde jsme žebrali o peníze na nějaké to jídlo. Šlo na ni poznat,

jak je vyčerpaná, ve stresu, depresích a jak se ji vše vymyká z rukou. Tak šáhla po alkoholu. Někdy pila víc než dost. Naopak můj bráška na tom byl přeci jen o trochu líp. Dokázal si vždy pomoc sám. Byl a bude mým vzorem napořád. Mám ho rád!

Po půl roce to vypadalo, že se nám konečně začalo zase dařit. Mamka omezila pití, ale to už jejího přítele pustili z vězení a šel zase pod naši střechu. Mamka doufala, že se změnil tak to i nějakou tu chvíli vypadalo, ale pak se opakovalo to samé! A jediné co mi z toho zbylo jako únikový plán, bylo to špatné sebepoškozování a hraní fotbalu. Makal jsem na sobě, často trénoval a jako úspěch mi bylo dáno hrát za Slávii Karlovy vary. Byl jsem na sebe hrdý. V té době jsme hráli ligu, a proto byl každý můj zápas zážitkem. Začínal jsem jako obránce, pak záložník a momentálně jsem se dostal na pozici útočníka. Skvělý pocit. Pak jsem ale potřeboval nějaké pomůcky spojené s fotbalem, ale mamka by na to neměla a tak jsem začal chodit za školu a vydělával si na to bokem. Nechtěl jsem na takové pozici jen tak skončit. Fotbal je můj život! Zhruba po třech měsících se to provalilo a dostal jsem ve škole trojku z chování a byla mi přidělena kurátorka. Náhle na to jsme se měli stěhovat do Jáchymova s dojmem, že to tam bude o něco lepší, ale také omyl. Máma se vrátila k pití nadměrného množství alkoholu a já si od prvního roku na střední škole také vyzkoušel, jak vlastně ten alkohol chutná a jak na mé tělo působí. K tomu se začala nabalovat zvědavost okusit něco nového jako cigarety a trávu. Postupem času jsem kouřil pravidelně a jezdil

čím dál častěji do Chomutova, Karlových Varů, Ústí nad Labem, Mostu a

znovu po uplynutí osmi let do milovaného Oseka.

Přelom mého života se stal na silvestra 2019 na rok 2020. Ten den

jsem měl zůstat doma, jenže jsem tak neučinil a jel jsem za kamarádkou

do Děčína. Kde jsem následovně i přespal. Po návratu domů jsem dostal

seřváno, byl jsem bit. Mámy přítel mi sebral mobil, na který jsem si pracně

vydělal a rozsekl ho na zahradě sekerou. A nakonec mě znovu zmlátil. Měl jsem slzy na krajíčku. Chtěl jsem se připravit o život. Vzal jsem všechny prášky, které jsem doma našel a polykal jeden za druhým, ale i tak jsem ten šíleně hloupý nápad přežil. Má opravdu silná vůle mi v tom zabránila. Přes noc jsem nezamhouřil ani oči a přemýšlel jsem, jak dál. Druhý den jsem nemohl nikam, měl jsem zákaz! Nemohl jsem nadále toto ustavičně trpět s tím pocitem, že jinde by mi bylo určitě mnohem lépe. Tak jsem si podal žádost do Sluníčka v Karlových Varech. Přijmuli mě, ale i tak

jsem se obával toho, co mě čeká. Mámu jsem měl i přesto všechno rád

a odejít nebylo zrovna jednoduché, ale stálo to za to.

Dne 9. Ledna 2020 jsem nastoupil do Sluníčka. Už od začátku

jsem tušil, že mě to změní. I když jsem se nechtěl vázat. Zaujala mě

tam jedna dívka. Miroslava ukázala mi jiný úhel pohledu na svět

ten z té lepší stránky. Znovu ve mně probudila cit a konečně jsem začal zase žít!

Jezdil jsem na tréningy ve fotbale, řádně chodil do školy, maloval na plátna, jako právě Mirča. Chtěl jsem být mnohem lepší člověk, než jsem byl a snažil se jí vyrovnat. Sportovali jsme. Já vždy běhal a Mirča bruslila, hráli jsme spolu hry, jak stolní tak i na počítači. Dělali jsme věci dohromady a doplňovali se navzájem. A pak jsem si po nějaké době uvědomil vážnou pravdu.. zamiloval jsem se do ni a to ještě tak, jak do nikoho předtím! Nikdy jsem se sní nenudil. Když už jsem si myslel, že je všechno špatné zamnou zemřela mi máma 11. Února 2020. Byl to šok a obrovská rána. Dosud se neví, jakou to mělo příčinu. Při vzpomínkách na ni mi stékají slzy po tváři. I přesto

co se dělo to byla i ta má máma. Tu máte v životě jen jednu a nenahradí vám žádná teta, kamarádi dokonce ani příbuzní ne. Potřeboval jsem být sám. Odháněl jsem všechny okolo sebe, ale i tak tu Mirča pro mě byla stále! Vzpamatoval jsem

se z toho a to jen především díky ní. Dala mi směr a vedla mě po té správné

cestě až to teď.

Následovala etapa upevnění a zkouška našeho vztahu. Přišel osudný

den, kdy se Mirča stěhovala do dětského domova v Chebu, ale další místo tu již nebylo. Museli jsme žít skoro pět měsíců v odloučení a navštěvovat jsem ji mohl velmi omezeně díky karanténě na sluníčku v Karlových Varech. Navštěvovali jsme se občas potají, ale i tak to bylo málo. Uchýlil jsem se zpět k alkoholu a kouření. Věděl jsem to, že pokud na to přijde hodně jí to ublíží, tak jsem to radši tajil po celou dobu našeho vztahu na dálku. Pořád jsem doufal, bojoval a snil o tom, že jí budu zase na blízku. Když uběhly 2 měsíce beznaděje naskytlo se v DD Cheb místo. Dělal jsem vše proto, abych se sem dostal a povedlo se. Termín mého stěhování a příjezdu po zjištění byl neúnosný, čas utíkal tak pomalu a myslel jsem si, že se toho dne, kdy se znovu spatříme snad nedožiji! A ten strach z toho, že bych o ni přišel po všem tom bojování mě donutil zapírat a dokonce lhát i když už to všechno Mirča dávno prokoukla zhruba po půl měsíci! Když jsme se dočkaly byly jsme radostí bez sebe. Po odhalení lži jsem se cítil beznadějně a tušil jsem, že jen kvůli hloupému kouření o ni přijdu. Dal sem ji čas omluvil se ji. Po nějaké době jsme se k tomu vrátili a probrali to a snažili se najít variantu, která by vyhovovala každému z nás. Vzala mě zpět na milost za což jsem neskutečně rád na oplátku jsem ji dal všechnu svoji pozornost a obdiv za to, že semnou má takovou práci, celkovou péči, starostlivost a trpělivost a nesmí také chybět věrnost s pravdomluvností! Teď náš vztah jen vzkvétá. O té překypující lásce se již už nadále radši zmiňovat nebudu. A Nejen že jsem rád za to, že jsem měl možnost ji poznat a být s ní teď už to bude rok!, ale to že mě neposuzovala podle vzhledu, chování a bohatství jako na rozdíl od jiných, si na ní ohromně cením! Jen mě mrzí, že jsem neměl takovou možnost někoho tak báječného poznat dříve. Neuvažoval bych nad tím kouřením, trávou a pitím, Ale teď už aspoň vím, jaké to vlastně je a to mě od toho odrazuje. Odnaučila mě těmto závislostem a za to jí jsme neskonale vděčný. Nestojí mě to už ani korunu natož mé cenné zdraví. A teď už si mohu být jistý ve dvou věcech. Ta první je, že láska zdolá všechno a ta naše nám vydrží po zbytek našich dnů. A ten druhý, i kdyby mi stál jakýkoli problém v cestě, už na něj nikdy nemusím být sám!

Snad už jsem si tím nejhorším prošel a nic podobného se mi dít nebude.

Jednou jsem v někde zaslechl: “Náš život je jako strom. Všechna smůla ze začátku opadá a jen štěstí na něm zbyde!” Počkejte si také na to Vaše štěstí. Já jsem se ho již dočkal a budu dělat vše proto, aby mi zůstalo nablízku! To štěstí se v mém podání nazývá Miroslava , člověk bez kterého si neumím představit nadále žít!

Snad jste si již vzali ponaučení z tragédií, které se mi stali. Neopakujte chyby druhých nepomlouvejte, nesmějte se a neposuzujte druhé díky pouhému vzhledu! Ani netušíte,

čím si museli projít jen proto, aby se jim poštěstilo. Nikdo není dokonalý, dokonce ani já ne. Žádný člověk není stejný jako ten druhý, ale i tak máme jedno společné! A to je cesta, po které jdeme neshazujme ostatní jen proto, abyste se měli lépe! Nenechávejme veliké břímě jen na jednom. Pomáhejme si i v těch nejtěžších chvílích! Ti, kteří mi pomáhali teď. Budou také někdy potřebovat pomoc a od toho jsem tu já, aby jim to jakoukoliv maličkostí oplatil.

Na závěr bych chtěl poděkovat nadaci Veroniky Kašákové, která tu pro mě vždy byla a pořád je. Tato organizace mi hodně pomohla a doufám, že mě budě dělat šťastnou pořád. Patří vám mé velké díky.

PŘÍBĚH SE ŠŤASTNÝM KONCEM

Lukáš