Dobré ráno světě, postupně bychom vám rádi představili naše kamarády z dětských domovů, které máme zapojené v našich projektech.
Dáme mám tak nahlídnout pod pokličku velmi křehkých životních příběhů. Velmi si vážíme důvěry, kterou v nás naši přátelé z DD vkládají, proto vás žádáme o projev respektu.
Děkujeme dnes Natálce, která se rozhodla veřejně podělit o svůj příběh. Rádi bychom tak poukázali na důležitost nejen našich projektů, ale celkově podpory těchto lidí.
Děkujeme za pozornost.
Milá Verčo, průvodci, děti z ostatních dětských domovů ráda bych se vám představila a podělila o můj příběh. 
Jmenuji se Natálie a je mi 18 let. V dětským domově jsem od 7 let. Jako malá jsem byla v kojeneckém ústavu, který byl spojený s dětským domovem v Karlových Varech kde byla má sestra a bratr. Poté si nás vzala pěstounská rodina. Rozvedená matka se třemi dětmi. Jejich otec je měl na víkend. Mou sestru si rodina oblíbila velmi rychle. Já a můj bratr jsme to měli trochu složitější. Naší hyperaktivitu řešila týráním. Pěstounská matka se po 4 letech rozhodla nás umístit do dětského domova. Oslovila tedy sociální pracovnici, která nás umístila do Dětského domova v Chebu. Bylo nám řečeno pouze to, že už to s námi nezvládala. Nějakou dobu mi trvalo si najít přátelé a nebo si udělat oblibu u lidí. Když se mi něco líbilo, tak jsem šla a prostě si to vzala. Přesně to co mi dělala pěstounská matka, tak jsem já dělala druhým. Nevěděla jsem jak si o věci říct a když už byl ke mně někdo milý a něco mi dal, tak jsem mu nepoděkovala. Dělala jsem všechno pro to aby si mě ostatní všimli, protože jsem nikdy neměla žádnou pozornost. Nikdo mě nenaučil dobrému chování. Vychovatelkám v dětském domově trvalo velmi dlouho mě naučit jak se chovat k druhým, že si mě ostatní všimnou i bez toho aniž bych je mlátila či řvala, že si o věci mohu poprosit a ne všechno ukrást. Ale to nejdůležitější co mě naučili bylo, že nic nikdy nedostanu zadarmo. Naučili mě si na věci vydělat. Po nějaké době jsem si začala všímat toho, že jsem lepším člověkem. Našla jsem si plno hodných přátel, ve škole mi to začalo jít a lidi mě brali mezi sebe. Čím více jsem s bratrem rostla, tím více jsme mysleli na naše zlé dětství. Je to něco jako jeden nedořešený problém, který nás furt trápí. Řekli jsme si že už se nebudeme k tomu tématu vracet a budeme se soustředit na naší budoucnost. Kdyby jsme měli furt oplakávát minulost a furt se nad tím trápit, nikdy by jsme neudělali krok vpřed. Má biologická matka se mi ozvala že by se chtěla vidět, párkrát jsem se s ní viděla abych ji malinko poznala. Trápilo mě, že jsem s ní nikdy nemohla být. Myslela jsem si že mi nějak vysvětlí proč, ale jen lhala aby nebyla za tu nejhorší. Pokud mi někdo lže, nemá cenu se s ním vůbec o něčem bavit a kord má matka. Mého vietnamského otce jsem nikdy nepoznala. Když už se mi blížila plnoletost začaly mi vychovatelky dávat rady do života, které mě spíše děsily nežli nakoply. Pak jsem se díky teď už mé průvodkyni Lucii dozvěděla o Verči Kašákové projektu Restart. Lucie nám nabídla vstoupit do projektu, který by nám měl pomoc připravit se na život po odchodu z dětského domova. Lucie nám vyprávěla o Verči příběhu, ale i bez toho mi došlo, že si Verča musela projít podobným příběhem jako my všichni. Verčo, do dnes myslím na naše setkání. Kde si mi vyprávěla svůj příběh. Pomáháš nám druhým, protože víš jak moc je to těžké. Nikdo nám nemůže porozumět víc než člověk který ví jaké to je. Děkuji ti za všechny, kterým poskytuješ takovou možnost. Jsi neuvěřitelně skvělá osoba, která má nás všech velký obdiv. Ukazuješ všem, že i děti z dětských domovů mají možnost se dostat někam výš. Je už jen na každým jakou trpělivost a snahu bude mít. Musím říct že díky tobě jsem na sobě začala pracovat a nebudu se bát udělat i ten krok z dětského domova. Kvůli tobě a té nejlepší průvodkyni Lucii, která do našich rozhovorů přidala i kousek svého příběhu, abych se nebála jí důvěřovat. Dnes jí nenazývám průvodkyní Lucií, ale kamarádkou který mohu říct vše. Nepomáháš mi Lucinko jen s odchodem a přípravou z dětského domova. Pomáháš mi a podporuješ mě naprosto ve všem. 
Máš i svou rodinu kde máš své problémy, ale i tak mi vždy pomůžeš když jsem v nouzi nebo si nevím rady, at už je to nesmysl. Pokaždé si mi pomohla hodně. Za všechno co pro mě děláš ti moc děkuji. Když jsem v červnu dostala výučný list měla jsem obrovskou radost a jako první s kým jsem se o to podělila si byla ty. Chtěla jsem pracovat jako kadeřnice celý život a dostala jsem nabídky se kterými jsem se také podělila právě s tebou. Měla jsem po ukončení školy odejít z dětského domova, ty si Lucinko poznala že to není moc hezký odchod vzhledem k tomu za jakých podmínek jsem měla jít bydlet, to já jsem vše viděla růžově, ale poté co si mi to řekla ty, jsem vše vzala zpět a šla dál studovat a při studiu si chodit vydělávat do kadeřnictví, kde platím půlku nájmu, ale hodně si vydělám stranou abych měla lepší odchod z dětského domova. Chci tím říct, že nebýt tvé skvělé osobnosti, nedělila bych se s tebou o tu radost. Když mám z něčeho radost, ty jí máš vždy se mnou. Když mám problém, bereš to vážně jako kdyby byl tvůj. Musím říct že ze začátku jsem se bála, protože je pro mě těžké někomu jen tak důvěřovat. Ale tak rychle jak jsem se u tebe rozmluvila a začala ti ve všem plně důvěřovat, tak to se mi ještě u někoho jiného nestalo. Rozumíš všemu co ti řeknu a to včetně mého smyslu pro humor. 
Jsi skvělá Lucinko. 
Jako kadeřnice bych se chtěla živit celý život. Tohle povolání mě baví fakt hodně. Jako můj vedlejší koníček je fotografování, ale bez dobrého foťáku nejsou dobré fotky. Ten dobrý foťák mi umožnil chlapec, kterého já vůbec neznám. Ráda bych ti moc poděkovala. Mohl si za ten foťák dostat plno peněz, ale ty si ho dal dívce který udělal opravdu moc velkou radost a splnil sen. Mockrát ti děkuji a doufám, že ti jednou budu moc poděkovat i osobně. Děkuji i Verče a ostatním který věděli o mým přání a dělali vše pro to, aby mi ho mohli splnit. Verčo ne jen za foťák, ale za všechny tvé ohromné dary, které vždy moc potěší. Celý projekt je něco úžasného. Nebýt projektu tak většina z nás si neví po odchodu z dětského domova rady. Kdyby jste tak věděli jak moc nám všem, který v projektu jsme pomáháte. Natálie
Jmenuji se Natálie a je mi 18 let. V dětským domově jsem od 7 let. Jako malá jsem byla v kojeneckém ústavu, který byl spojený s dětským domovem v Karlových Varech kde byla má sestra a bratr. Poté si nás vzala pěstounská rodina. Rozvedená matka se třemi dětmi. Jejich otec je měl na víkend. Mou sestru si rodina oblíbila velmi rychle. Já a můj bratr jsme to měli trochu složitější. Naší hyperaktivitu řešila týráním. Pěstounská matka se po 4 letech rozhodla nás umístit do dětského domova. Oslovila tedy sociální pracovnici, která nás umístila do Dětského domova v Chebu. Bylo nám řečeno pouze to, že už to s námi nezvládala. Nějakou dobu mi trvalo si najít přátelé a nebo si udělat oblibu u lidí. Když se mi něco líbilo, tak jsem šla a prostě si to vzala. Přesně to co mi dělala pěstounská matka, tak jsem já dělala druhým. Nevěděla jsem jak si o věci říct a když už byl ke mně někdo milý a něco mi dal, tak jsem mu nepoděkovala. Dělala jsem všechno pro to aby si mě ostatní všimli, protože jsem nikdy neměla žádnou pozornost. Nikdo mě nenaučil dobrému chování. Vychovatelkám v dětském domově trvalo velmi dlouho mě naučit jak se chovat k druhým, že si mě ostatní všimnou i bez toho aniž bych je mlátila či řvala, že si o věci mohu poprosit a ne všechno ukrást. Ale to nejdůležitější co mě naučili bylo, že nic nikdy nedostanu zadarmo. Naučili mě si na věci vydělat. Po nějaké době jsem si začala všímat toho, že jsem lepším člověkem. Našla jsem si plno hodných přátel, ve škole mi to začalo jít a lidi mě brali mezi sebe. Čím více jsem s bratrem rostla, tím více jsme mysleli na naše zlé dětství. Je to něco jako jeden nedořešený problém, který nás furt trápí. Řekli jsme si že už se nebudeme k tomu tématu vracet a budeme se soustředit na naší budoucnost. Kdyby jsme měli furt oplakávát minulost a furt se nad tím trápit, nikdy by jsme neudělali krok vpřed. Má biologická matka se mi ozvala že by se chtěla vidět, párkrát jsem se s ní viděla abych ji malinko poznala. Trápilo mě, že jsem s ní nikdy nemohla být. Myslela jsem si že mi nějak vysvětlí proč, ale jen lhala aby nebyla za tu nejhorší. Pokud mi někdo lže, nemá cenu se s ním vůbec o něčem bavit a kord má matka. Mého vietnamského otce jsem nikdy nepoznala. Když už se mi blížila plnoletost začaly mi vychovatelky dávat rady do života, které mě spíše děsily nežli nakoply. Pak jsem se díky teď už mé průvodkyni Lucii dozvěděla o Verči Kašákové projektu Restart. Lucie nám nabídla vstoupit do projektu, který by nám měl pomoc připravit se na život po odchodu z dětského domova. Lucie nám vyprávěla o Verči příběhu, ale i bez toho mi došlo, že si Verča musela projít podobným příběhem jako my všichni. Verčo, do dnes myslím na naše setkání. Kde si mi vyprávěla svůj příběh. Pomáháš nám druhým, protože víš jak moc je to těžké. Nikdo nám nemůže porozumět víc než člověk který ví jaké to je. Děkuji ti za všechny, kterým poskytuješ takovou možnost. Jsi neuvěřitelně skvělá osoba, která má nás všech velký obdiv. Ukazuješ všem, že i děti z dětských domovů mají možnost se dostat někam výš. Je už jen na každým jakou trpělivost a snahu bude mít. Musím říct že díky tobě jsem na sobě začala pracovat a nebudu se bát udělat i ten krok z dětského domova. Kvůli tobě a té nejlepší průvodkyni Lucii, která do našich rozhovorů přidala i kousek svého příběhu, abych se nebála jí důvěřovat. Dnes jí nenazývám průvodkyní Lucií, ale kamarádkou který mohu říct vše. Nepomáháš mi Lucinko jen s odchodem a přípravou z dětského domova. Pomáháš mi a podporuješ mě naprosto ve všem. Máš i svou rodinu kde máš své problémy, ale i tak mi vždy pomůžeš když jsem v nouzi nebo si nevím rady, at už je to nesmysl. Pokaždé si mi pomohla hodně. Za všechno co pro mě děláš ti moc děkuji. Když jsem v červnu dostala výučný list měla jsem obrovskou radost a jako první s kým jsem se o to podělila si byla ty. Chtěla jsem pracovat jako kadeřnice celý život a dostala jsem nabídky se kterými jsem se také podělila právě s tebou. Měla jsem po ukončení školy odejít z dětského domova, ty si Lucinko poznala že to není moc hezký odchod vzhledem k tomu za jakých podmínek jsem měla jít bydlet, to já jsem vše viděla růžově, ale poté co si mi to řekla ty, jsem vše vzala zpět a šla dál studovat a při studiu si chodit vydělávat do kadeřnictví, kde platím půlku nájmu, ale hodně si vydělám stranou abych měla lepší odchod z dětského domova. Chci tím říct, že nebýt tvé skvělé osobnosti, nedělila bych se s tebou o tu radost. Když mám z něčeho radost, ty jí máš vždy se mnou. Když mám problém, bereš to vážně jako kdyby byl tvůj. Musím říct že ze začátku jsem se bála, protože je pro mě těžké někomu jen tak důvěřovat. Ale tak rychle jak jsem se u tebe rozmluvila a začala ti ve všem plně důvěřovat, tak to se mi ještě u někoho jiného nestalo. Rozumíš všemu co ti řeknu a to včetně mého smyslu pro humor. Jsi skvělá Lucinko. Jako kadeřnice bych se chtěla živit celý život. Tohle povolání mě baví fakt hodně. Jako můj vedlejší koníček je fotografování, ale bez dobrého foťáku nejsou dobré fotky. Ten dobrý foťák mi umožnil chlapec, kterého já vůbec neznám. Ráda bych ti moc poděkovala. Mohl si za ten foťák dostat plno peněz, ale ty si ho dal dívce který udělal opravdu moc velkou radost a splnil sen. Mockrát ti děkuji a doufám, že ti jednou budu moc poděkovat i osobně. Děkuji i Verče a ostatním který věděli o mým přání a dělali vše pro to, aby mi ho mohli splnit. Verčo ne jen za foťák, ale za všechny tvé ohromné dary, které vždy moc potěší. Celý projekt je něco úžasného. Nebýt projektu tak většina z nás si neví po odchodu z dětského domova rady. Kdyby jste tak věděli jak moc nám všem, který v projektu jsme pomáháte. Natálie
