Ahoj Roberte,
Máme na Tebe pár otázek k Tvému životu po odchodu z dětského domova ve Vysoké Peci.
Roberte, jak se Ti momentálně daří?
Žiju teď se svou rodinou, kterou miluji a nikdy bych ji za nic nevyměnil. V době, kdy jsem byl na ulici, si mě všimla jedna paní na nádraží, kde jsem hrál na klavír. Jmenuje se Maruška a má dceru Pavlínku. Pozvali mě k sobě na oběd, a poté jsme se scházeli tak často, že si mě vzala k sobě domů. Mohu za sebe říci, že jsem opravdu šťastný!
Co bylo pro Tebe nejtěžší?
Je to docela nelehká otázka, ale pokusím se na ni odpovědět. Nejtěžší pro mě byla situace, kdy jsem byl na ulici a musel spát venku, shánět si jídlo. Práci pro mě bylo těžké najít, neboť jsem Rom a to byl pro většinu lidí velký problém. Dále pro mě bylo nejtěžší odejít ze školy, měl jsem dost velké psychické problémy, kde jsem začal se sebepoškozováním a trpěl jsem velkými depresemi. Také pro mě bylo dost těžké smířit se s tím, že nikoho nemám a v dětském domově budu dost dlouhou dobu. Bylo těžké, když děti jely k rodinám a já jsem zůstal v domově.
S čím bojuješ dodnes?
Mám v sobě samozřejmě jakýsi blok, přes který se těžko někdy dostanu. Vypěstoval jsem si ho už jako malý kluk, tím že jsem byl odstrčený svou biologickou matkou v nemocnici. Je to pocit samoty, který mám i dodnes.
Pro někoho je naprosto přirozené dát někomu pusu nebo ho pohladit... pro mě je to dost těžké dát někomu pusu nebo se ho dotknout. Pokud mi někdo dá pusu, je mi to nepříjemné z toho důvodu, že na to nejsem zvyklý a nikdy jsem nic takového svým způsobem nezažil. Je to pro někoho asi zvláštní nebo mohu já někomu připadat zvláštní, ale tohle opravdu pociťuji a bojuji s tím!
Sebevražda? Proč?
Tak tohle je otázka hodně na tělo, ale víceméně jsem to už popsal v předchozích otázkách. Tím jak jsem odešel z dětského domova, jsem byl najednou sám, v tom dětském domově jsem občas s tetou komunikoval, ale jakmile jsem odešel, tak komunikace mezi námi svým způsobem umírala.
Nebyl jsem ani zvyklý s někým komunikovat o svých pocitech a problémech. Měl jsem v sobě obrovské napětí, které neustále rostlo a rostlo, připadal jsem si najednou sám. Myšlenka na to nebýt na světě mě napadala i v dětském domově, ale moc jsem ji neprohluboval.
Přestalo mě to tady bavit, následně jsem byl hospitalizován v psychiatrické léčebně ...
Roberte, je tedy něco co Ti pomohlo překonat tyto stavy, našel jsi svůj smysl života?
Abych řekl pravdu, tak více než půl roku nemám žádné intenzivní emoce a netrpím depresemi. Pro to, k čemu mě vedl dětský domov má smysl žít, je to hra na klavír a být dobrým člověkem.
Hudba je pro mě opravdu vším. Je to pro mě také nejjednodušší styl komunikace s lidmi. Svou hrou na klavír jim dávám velký kus sebe a de-facto jim prozrazuji své momentální pocity a náladu, mám pak následně radost z toho, když se to lidem líbí.
Zjistil jsem, že jsem se právě proto narodil, abych lidem rozdával radost kolem sebe formou klavíru. Začal jsem si toho daru od boha vážit a chci ho přeměnit ve skutky. Tak právě proto má smysl žít!
Jak by sis představoval svoji budoucnost?
Chtěl bych hrát lidem na koncertech, chtěl bych se tím živit. Moc bych si také přál skládat filmovou hudbu.
Pro mě to už nejsou pouhé sny, ale chci a budu dělat vše pro to, abych svých snů docílil.
Jak by sis představoval svoji rodinu?
Tak svoji vlastní rodinu bych si představoval asi takhle.
Přál bych si, abych si našel slečnu, která by mě měla ráda takového, jaký jsem. Chtěl bych určitě, jak své vlastní dítě, tak dítě si adoptovat.
Chtěl bych dát svým dětem to, co mně nikdy nikdo nedal, hrát si se svým synem na klavír, jezdit do přírody, sedět každý den u snídaně všichni pospolu, přivítat svého syna u dveří, když přijde ze školy. Snažil bych se, aby jak moje přítelkyně, tak moje děti se mnou vzájemně komunikovali o všem, co pociťují. Teď vím, že vzájemná komunikace je právě to, co je nejdůležitější na jakémkoliv druhu vztahu, ať už je to partnerský vztah či vztah mezi rodičem a dítětem anebo vztah mezi kamarády.
Co Ti nejvíc, Roberte, v dětském domově chybělo?
Jak už jsem se zmínil v předchozích otázkách, nejvíce mi chyběla mateřská láska, chyběl mi pocit lásky a štěstí, i přestože v dětském domově se ke mně chovali moc hezky.
Pořád mi chybí moje druhá část. Je to právě partnerka, se kterou bych byl. Každý kluk měl v mém okolí slečnu, ale já ne, z toho vlastně vyplývá, že mi také chyběl pocit být někým milován.
Děkujeme za velmi otevřený a upřímný rozhovor.
NFVK